Vážení kamarádi, cyklisté a cestovatelé,

náhodou jsem objevil na starém CD zálohu našeho cykloturistického webu, který jsem měl za ztracený v nenávratnu. Rozhodl jsem se jej znovu zveřejnit.

Snažil jsem se, aby web vypadal stejně jako v roce 2001, kdy jsem stránky přestal doplňovat v dobré víře, že se k nim jednou vrátím, až ...

Řada odkazů v nabídce i v textu byla nefunkčních. Žádný z osobních cestovatelských webů nejspíš už neexistuje (nebo jsou na jiných adresách). Některé odkazy jsem upravil tak, aby vzhledově vypadaly stejně i když pod nimi nic nenajdete. Několik málo jsem upravil tak, abyste pod nimi našli původní informace, byť možná v jiné podobě. Některé linky prozatím zůstaly nefunční.

Cestovat jsme nepřestali, byť v současnosti jsou možnosti omezené. Na kole jezdíme pořád, jen jsme se více přeorientovali na terén. Proto po chvilkách pracuji na nových stránkách (první pokusy už jste nejspíš viděli) a zveřejním na nich i naše čerstvější zážitky. Doufám, že že to stihnu dřív, než mě smrt dožene 😉

Petr Kraus, Přimda
30.11.2021

.

Už od útlého mládí jsem toužil cestovat a když se v roce 1968 pootevřela hraniční vrátka, hned jsem toho hleděl využít. Z Rakouska jsem se však vrátil v poněkud nepravý čas - 20. srpna večer. Události následujících dní ukončily na dlouhou dobu všechny mé cestovatelské vyhlídky.

.

Teď se snažíme všechno dohonit. Zvolili jsme po botách nejlevnější dopravní prostředek - kolo. Autem bychom toho stihli shlédnout bezesporu více, ale bezprostřední kontakt s lidmi a krajinou by nám určitě chyběl. Začali jsme samozřejmě doma, první rok s námi jely i nejmladší dvě děti. Ty posléze poněkud zlenivěly a tak od té doby jezdíme s manželkou Jarkou sami.

1995

První zahraniční cesta vedla z domova (z Přimdy) přes Německo do Rakouska ke Krimmelským vodopádům a přes Šumavu zpět (1200 km).

1996

Následující rok jsme se vydali poněkud dál - do Portugalska. Na cestu tam a zpět by nám však nestačila dovolená a tak jsme ji absolvovali autem. Portugalsko je překrásná země, bohužel jsme je nestačili objet celé i když jsme našlapali na kole téměř 1700 km.

1997

V roce 1997 jsme opět zatoužili po mořské koupeli a tak jsme se nechali odvézt na německo-francouzské hranice a odtud jsme šlapali podél kanálu Rýn-Marna, kolem zámků na Loiře až k moři a dále do západní Bretaně, Normandií, přes Paříž a celé Německo zpět až domů (3200 km).

1998

Léta onoho roku se nám zachtělo shlédnout krásy Skotska. Kola nám vzali do autobusu do Londýna i zpět, takže stačilo přejet Londýn a vyrazit k severu. Skotsko je opravdu nádherné a zdrželi jsme se tam poněkud déle než byl náš původní záměr. Proto jsme kus cesty do Londýna, z Invernes do Carlisle, museli urazit vlakem (i tak jsme na kole ujeli 2200 km).

Jarka na severu trochu vymrzla a proto jsme se následující rok chtěli vydat do teplých krajin - uvažovali jsme, že čumkartu pošleme asi ze Španělska.

1999

Nakonec bylo všechno trochu jinak:
Nechali jsme se odvézt do Stožce, odkud jsme dojeli k Dunaji do Pasova. Dále jsme proti proudu Inu šlapali až do Svatého Mořice a  přes průsmyk Albula (2315m n. m.) jsme projeli Šýcarsko křížem krážem. Směrem západním jsme šlapali Francií až na ostrov Oléron, kde jsme během krátkého povalování na překrásných plážích posbírali síly na zpáteční cestu.

Abychom se vyhnuli kopcům, směřovali jsme k domovu o pár desítek kilometrů severněji. Freiburg - pátek odpoledne, v pondělí musím do práce a před námi celé Německo. Sedáme proto na vlak (v Německu jsou velice výhodné slevy, jak celostátní, tak regionální), který nás pozdě večer vysadí v Ulmu. V sobotu odpoledne voláme z Ingolstadtu domů a dáváme si sraz se synem pár kilometrů jižně od Regensburgu. Sobotní etapa byla nejdelší v dosavadní historii našich putování - 168 km (celkem na kole 3300 km).

2000

Konečně jsem ženu přesvědčil, že na severu taková zima nebude a navíc: domů je to z vršku zeměkoule z kopce. V neděli 16. července jsme tedy vyrazili na cestu: brzo ráno autem do Marktredwitz, do večera jsme dojeli vlakem do Rostocku (velice levně i s koly), potom 14 km na kole do přístavu a trajektem přes noc do Trelleborgu. Konečně jsme definitivně, nejméně na nejbližší čtyři týdny, sedli na kola a vydali se za krásného slunného dne směrem na sever. Sluníčko nás ale, bohužel, doprovázelo po zbytek cesty jen velice sporadicky, hned třetí den našeho cykloputování začalo pršet. Prostě jsme měli, na rozdíl od našich dosavadních cest, smůlu na počasí a užili si deště měrou nebývalou. Nevzdali jsme to a jeli a jeli: jižním Švédskem do Stockholmu, dále kus podél pobřeží Botnického záliv, z Örnsköldviku severozápadním směrem ke kouzelné řece Vindelälven, od ní ke Stříbrné cestě - silnici č. 95, po které jsme zanedlouho došlapali do norského Bodø. Trajektem na Lofoty to trvalo jen něco přes 4 hodiny a pak znovu do sedel. Kdyby alespoň pořád nepršelo!

Blížil se konec třetího týdne a bylo na čase pomýšlet na cestu zpět. Trochu jsme si proto cestu Lofot přes Vesterály zkrátili novým podmořským tunelem (samozřejmě na kole) a trajektem z Hanøy do Kalljorda. Cestou směrem na Narvik už jsme se pomalu (až moc pomalu) začali přibližovat k domovu. Ve švédské Kiruně jsme se podívali na došlé e-maily a zjistili, že plánovaný trajekt z Helsinek nevyšel (levná místa obsazena až do září). Co dál? Zpátky Švédskem je to moc daleko, hltat kilometry po hlavních silnicích se nám zrovna dvakrát nechtělo a vlaky jsou tam poměrně drahé. Tak tedy přes Finsko s rizikem, že se možná domů včas vůbec nedostaneme. Nakonec to přece jen vyšlo: úterní odpoledne posledního, pátého týdne dovolené jsme v Suonenjoki sedli na vlak a zbytek cesty Finskem do Helsinek, urazili vlakem. Ve středu jsme přejeli trajektem do Tallinu a autobusem do čtvrtečního rána do Vilniusu. V pátek dopoledne dalším přímým autobusem do Prahy, kam jsme dorazili v sobotu 19. srpna ráno. 30 km na kolech k rodičům do Kladna nás nemohlo rozházet, ale v neděli jsme se nechali raději domů na Přimdu dovézt autem.

Během 30 dnů jsme na kolech po Skandinávii a Finsku ujeli celkem 3800 km. Bylo to nádherné, ale máme toho zase na rok dost.

2001

Letos opět přišlo na řadu přesvědčování. Děsivé pověsti o Rumunsku Jarka vnímala spíše, než mé argumenty o pohostinnosti jižních národů. Nakonec jsme s třídenním zpožděním, způsobeným stavbou mého nového stroje, přece jen vyrazili: z Přimdy přes Rakousko a cyklisticky méně zajímavé Maďarsko do jižního Banátu, kde jsme hodlali navštívit některou z českých vesnic.

Hned druhý den po překročení rumunských hranic mě moje drahá polovička začala přesvědčovat o  urychleném návratu do civilizovaných krajin. Ještě, že jsem neustoupil. Pověsti o strašlivých loupeživých potomcích hraběte Vlada Tepeše, zvaného Nabodávač alias Drákula, se naštěstí ukázaly jako zcela liché a se smečkami zdivočelých psů jsme se dokázali také jakž takž vyrovnat.

Po několikerém vyptávání jsme do největší české vsi Gárníku přijeli čtvrtý den našeho pobytu v této překrásné zemi, když nás před tím zdržel defekt zadního kola mého oře a my museli přenocovat uprostřed nekonečných dubových hvozdů plných divé zvěře a ještě podivnějších neznámých zvuků. Do vsi jsme dorazili krátce po poledni, celí žízniví a zaprášení, a hned první osoby, kterou jsme potkali, jsme se ptali po hospodě. Asi osmiletá dívčina nám odpověděla krásnou, jadrnou češtinou: "To pojedete pořád dólu, my tam říkáme u svatýho Jána, tam zahnete doprava a tam je hospoda". Tábor jsme tedy rozložili u místní nálevny a celé odpoledne strávili v příjemné společnosti lidí procházejících kolem nás. Zazpívali jsme si s harmonikou dědy Švajnera a večer si zatančili na dožínkovém bále.

Cesta údolím Dunaje už tak veselá nebyla - Dunaj je v důsledku války v Jugolávii mrtvá řeka - kontroly vojenských hlídek, žádná lodní doprava, zákaz koupání, chátrající nedostavěné rekreační objekty a navíc nedostatek pracovních příležitostí. Docela rádi jsme proto po asi 80 km odbočili směrem do hor. Kopců jsme letos užili dost a dost. S plným nákladem jsme v sedle našich bicyklů přejeli průsmyk Urdele ve výšce 2141 m n.m., do kterého vede jen kamenitá cesta plná děr a kterou občas v zimě smete lavina. Už po lepší silnici, zato za poněkud silnějšího provozu, jsme projeli horským tunelem před Lacul Balea (2030 m n.m.) ve Fagaraši, dále průsmyky Rotunda (1260 m n.m., opět po kamení) a Prislop (1490 m n.m.) v pohoří Rodna a mnohé, mnohé další.

Přestože naše jazykové znalosti rumunštiny byly velmi chabé, byla naše snaha po poznání života lidí v Rumunsku více než dostatečně naplněna. Byli jsem například pozváni na piknik rozvětvené rumunské rodiny ve Fagaraši (Jarka se tam u ohně naučila tančit rumunské kolečko). Po té, co jsme na Fagraši příšerně promokli a navíc Jarka po chvilkové nepozornosti slétla z kola rovnou na hlavu, naštěstí chráněnou přilbou (přilba nevydržela, hlava ano), jsme jednou jedinkrát (a naposled) zkusili nocleh ve vesnickém "hotelu". V pohoří Rodna jsme nocovali v těsném sousedství cikánské party sběračů hub, kteří nás pozvali ke stolu, byť nám mohli nabídnout jen polštářek na sezení. Zajímavých setkání bylo opravdu mnoho: k těm nejpoutavějším, kromě výše uvedených, patří i setkání s Lotharem Schnugenakem (http://www.sigiweb.de/zipser), německým etnologem rumunského původu a jeho přítelem, kameramanem, kteří nám doporučili cestu mnoha opravdu poutavými oblastmi Transylvánie a Maramureše, či s angličankou Lucy, která se po měsíčním vyučování angličtiny vydala sama, s pronajatým koníkem a dvoukolákem, poznávat krásy Rumunska.

My jsme se také něco naučili: nejen rumunsky pozdravit, ale i si říct o vodu a slušně poděkovat, už víme jak se zbavit psů pronásledujících ubohé cyklisty (stačí zastavit). Za náramně důležité považuji, že se nám potvrdilo to, co jsme sice už dávno věděli, ale dostatečně si to nevědomovali - to, že nemáme všichni stejnou šanci získat třeba lepší vzdělání, ne každý si může na zimu koupit boty a teplé oblečení, které nutně potřebuje, nebo se třeba jen dosyta najíst. Takže nejen pro krásnou přírodu. ale i pro toto poznání, a pro pohostinnost tamních obyvatel, stála naše cesta z Přimdy do Košic přes Rumunsko, dlouhá 2800 km, za to.

Neváhejte a zkuste to také. Ahoj na cestách.