Po velmi frekventované silnici, hlavní vnitrozemské severojižní
dopravní tepně, se blížíme k městu Covilhã. Na vrcholu táhlého stoupání
se před námi otevírá úchvatný pohled na rosáhlý horský masiv Serra
da Estrela, nejvyšší pohoří Portugalska, jehož vrchol Torre se vypíná
do výše 1993 metrů. Nevíme, jak vysoko v horách vedou pro naše kola
sjízdné cesty, ale s mým návrhem vydat se nahoru Jarka kupodivu
souhlasí.Sjíždíme tedy z hlavní a šlapeme vzhůru do města. Až dosud jsme neviděli jediného policistu, a najednou potkáváme několik dopravních hlídek na motorkách a pěších policajtů nespočet. Uvažujeme co se děje. Pojede snad nějaká důležitá státní návštěva, snad dokonce sám prezident? Nejbližší křižovatku musíme přejít pěšky, auta jsou směrována stranou. Kolem projíždí řada silně ozvučených a reklamami vyzdobených aut. Znovu nasedáme na kola, ale po chvíli nás opět staví hlídka a dál musíme pěšky. Snažíme se vyzvědět, co se bude dít, ale policista umí asi anglicky jen pozdravit a navíc má očividně moc práce.
V centru města se prodíráme davem na volnější prostranství, abychom zaparkovali kola a tu vidíme, na naší cestě poprvé, partu napakovaných cyklistů. Naše radost nezná mezí. Přestože kluci jsou Němci, dívka ... "from Vóšou." "Cože? Aha, z Varšavy. Tak to řeknu česky, ne?!" ... Polka a rozhovor probíhá v angličtině, máme hřejivý pocit ze setkáni s krajany. Dozvídáme se, že bezpečnostní opatření a velká sláva, která právě probíhá, patří k profesionálnímu cyklistickému závodu kolem Portugalska, a že přes hory je to sice náročné, obzvlášť z této strany, ale že to půjde. Při loučení se kluci se pozastavují nad tím, že necháváme kola jen tak bez dozoru. Prý z Portugalska žádně špatné zkušenosti zatím nemají, ale ve Španělsku nejedni jejich známí okradeni byli. Mezitím se kolem, po příšerných kočičích hlavách, prohnal pestrý peloton cyklistů.
Během prohlídky města nakupujeme něco k jídlu a na náměstí, na kamenných lavičkách, plníme prázdné žaludky. Naproti přes ulici je kavárna a tak neodoláme chuťi na silnou, typicky portugalskou kávu Bica. Závodníci jsou pryč a tak budeme moci v klidu vyrazit. Je sice příšerné vedro, ale co bychom tady ještě dělali.
Na záchodcích doplňujeme zásoby vody a začínáme se pomalu škrábat strmými, klikatými uličkami vzhůru. Ale lidí začíná znovu přibývat a všichni míří někam nahoru. Že by závody ještě neskončily? Policisté nás nechávají nevšímavě na pokoji, ale auta směrují opět mimo silnici. Lidé zastavují ve stínu stromů. Protože sluneční žár je téměř nesnesitelný, zastavujeme také a snažíme se něco vyzvědět. Při porovnání časů na hodinkách vychází najevo, že čas na těch našich je o hodinu napřed. V Portugalsku totiž nezavedli letní čas a používají čas středoevropský, i když to astronomickému času příliš neodpovídá. Někteří diváci tvrdí, že se cyklisté objeví asi za půl hodiny. Domlouváme se, že nebudeme tak dlouho čekat a za uznalého obdivu kolemstojících nasedáme do sedel a pokračujeme.
Stoupání je v horku opravdu náročné. Chvilku Jarku ze sedla tlačím, ale stejně to dlouho nevydrží. Vydýchá se a jedeme dál. Míjíme několik chodců. Ve chvíli, kdy své partnerce opět pomáhám, se jeden z nich rozbíhá a ... Urostlý muž tlačí mě, já Jarku, rychlost okamžitě stoupá, diváci fandí a nabíráme sil k dalšímu stoupání. Za zatáčkou davy houstnou a my, přestože neumíme portugalsky, slyšíme: "Hurá! Do toho! Přidej, budeš první!". Ze všech sil se opíráme do pedálů a za nadšených ovací protínáme cílovou čáru horské prémie jako vítězi.
Za nejbližší křižovatkou zastavujeme a usedáme do stínu. Blíží se
první doprovodná vozidla a za několik minut i první profíci v doprovodu
motocyklu s televizní kamerou. Závodníci, i když z nich pot jen
leje, šlapou zjevně lehčeji než my. Aby ne, když na kolech nic nevezou.
Za nimi servisní auta s koly na střeše a další závodníci. Jen málo
z nich má přilbu na hlavě. Někteří ji mají na řídítkách, jiní ji
už asi odhodili úplně. Jen těch doprovodných aut se mi zdá poněkud
mnoho. I když fouká svěží větřík, smradu je nad silnicí dost a dost.Když projedou poslední doprovodná auta, nasedáme do sedel dříve, než policie uvolní silnici. Zatáčka za zatáčkou, stoupání nebere konce. Veliká budova, kterou jsme pozorujeme už zdola a o které se domníváme, že stojí na vrcholu, se neustále blíží. Ta moje ženská mele skoro z posledního. Přesto, že jí chvílemi pomáhám, má sílu šlapat mnohdy jen sedm, osm set metrů. Oddychuje jen chvilku a zase nasedá. Vydržela by možná déle, ale pořád ji jímá hrůza, že se vysílí na tolik, že nebude moci vyrvat kufry z pedálů. Serpentinou objíždíme přeplněný kemp a u plotu ve stínu opět zastavujeme.
Závod už asi skončil. Kolem nás se šílenou rychlostí z kopce řítí cyklista ve větrovce a zdraví nás. Sotva mu stačíme na pozdrav odpovědět. Asi je to jeden z fandů, který se byl podívat u cíle. Po chvíli jedou další a za nimi servisní vozidla. Všichni nám kynou. Nejsou to žádní fandové, ale opravdoví závodníci. Když už to vymakali nahoru, tak se přece nepovezou zpátky autem. Požitek ze sjezdu si nenechají ujít. Na takovém klesání to musí svištět nejméně osmdesátkou. Silnice je mizerná a samá díra, ale když jede každý sám, tak mezi výmoly snadno prokličkuje. Jak tudy ale může bez úrazu projet celý peloton je těžko pochopitelné.
Další naše zastávka je u odpočívadla s malou kašnou. Studená voda vytékající z trubky nás příjemně osvěží i když to kolem nevábně zavání. Polévám si hlavu a nehledím na to, že se celý namočím. K velkému domu dojíždíme už na jeden zátah. Zjišťujeme, že sice není na vrcholu, jak se nám jevil zdola, ale konec stoupání je asi nedaleko. Je to zřejmě nějaký bývalý hotel, dávno opuštěný. Otvory po oknech se tu prohání jen vítr. Je odtud pěkný pohled na klikatící se silnici a tak se domlouváme se, že sjedu o asi o dvě stě metrů níž a Jarka mě vyfotí jak stoupám do kopce. Všechno nastavím, ale až doma, po vyvolání filmu, zjistíme, že má námaha byla marná. Snímek je rozhýbaný a já jsem na něm jen jako nejasná šmouha na neostrém pozadí.
Směřujeme dále k vrcholu, ale jaké je naše překvapení, když se silnice náhle stáčí a domělý nejvyšší bod s meteorologickou stanicí zůstává po levici a před námi se tyčí další a další skalnaté vrcholy. Jdeme se tedy ke stanici alespoň pokochat vyhlídkou do hlubokého údolí.
Vaříme kávu, sušíme navlhlou plachtu, pod kterou jsme nocovali a
připravujeme si něco ke svačině. S krajícem chleba usedám pod borovicí,
když tu mě něco tvrdě uhodí přes rameno. Suchá silná, dávno ulomená
větev zřejmě čekala, až si sednu pod strom. Mám štěstí. Sedět o
pár desítek centimetrů blíže ke kmeni, nevím jak by to dopadlo.
I mnohem slabší větev dokáže přelomit vaz. Takhle z toho asi nebude
ani modřina.Krajina kolem nás je zalita sluncem sklánějícím se k obzoru. Stoupání není již tak strmé, vzduch se citelně ochladil a příjemně se dýchá. Konstatujeme, že budeme asi muset v horách přenocovat. Snad tu nebude příliš chladno. Žádné teplejší oblečení nemáme a spacák jen jeden. Projíždíme rekreačním střediskem Penhas de Saúde. Vytahuji mapku, kterou jsme získali v městském informačním centru a s překvapením zjišťujeme, že jsme teprve ve výši 1500 m.
Všude kolem plno papírů, vlaječek, lahví a krabic od limodád. Sbírám jakési noviny, třeba v nich bude zmínka o závodě. Nedaleko nad posledním stavením je přehrada, nevíme jestli na pitnou vodu a tak raději jedeme dál, co kdyby nás od vody v noci někdo vyháněl. Míjíme několik stanů postavených ve volné přírodě, nedaleko od silnice. Stanování na divoko se tu zřejmě toleruje. Po levé ruce máme dolní stanici kabinkové lanovky vedoucí někam za skalnatou stěnu. Lanovka nevypadá, že by byla v provozu.
Nad námi, vysoko ve skalách je vidět silnici obtáčející horu. Nemá cenu pokračovat dál a tak za zatáčkou, po krátkém klesání, sjíždíme na louku a kousek od silnice vyhledáme místo vhodné k postavení našeho malého nenápadného stanu. Slunce už zapadlo a údolím se nese zvuk zvonců nespočetného stáda ovcí, které ovčáci shánějí na noc k salaši. Zvuk působí až nadpozemsky, mezi skalami se odráží a tříští s několikanásobnou ozvěnou.
Je už docela chladno, Jarka na sebe navléká všechno co má a přesto se klepe jako ratlík. Tuku na sobě moc nemá a námaha asi vykoná své. V závětří stanu honem vaříme polévku a hltáme ji tak, že ani nestačí vychladnout. Sem tam ještě projede po silnici nějaké auto, ale usínáme, jako by nás do vody hodil.
Noc přečkáváme v pohodě, zima nám není i když stan stojí ve stínu okolních vrcholků a ranní sluneční paprsky jej vůbec neohřívají.
S dobrou náladou se vydáváme pokořit Torre, střechu Portugalska,
nejvyšší vrchol hvězdného pohoří. Estrela je totiž portugalsky hvězda.
Voda nám nezbývá žádná a tak opět doplňujeme všechny nádoby u nejbližšího
pramene. Šplháme po silnici mezi skalami, projíždíme krátkým tunelem.
Cesta se obdivuhodně vine kolem skalního výběžku hlavního vrcholu,
za kterým se po pravé straně se otevírá pohled do nehlubokého údolíčka
se svěží, sytě zelenou trávou. Silnice se rozšiřuje o parkoviště
a na druhé straně údolí vidíme vysokou, ale křehce vyhlížející sochu
Panny Marie vytesanou přímo ve skále.
Škoda, že na na světlo vhodné
k fotografování bychom museli čekat až do odpoledne. Opět zastavujeme
na další vyhlídce a s úžasem zíráme na zaoblené, holé vrcholky táhnoucí
se do nedohledna, na hluboké údolí, jehož svahy, zhora holé a kamenité
jsou daleko dole porostlé hustým lesem. Kousek za vyhlídkou na křižovatce
odbočujeme na křižovatce vlevo k vrcholu Torre. Na plochém vrcholu
stojí, kromě restaurace, budovy s objemnými anténami v laminátových
krytech a chátrajícího stavení, nevysoká kamenná věž, která má za
úkol doplnit těch několik málo metrů, co chybí vrcholu do dvou tisíc.
Už takhle časně poránu tu vládne čilý stavební ruch - upravuje se
parkoviště. Návštěvníků je tu ale poskrovnu.Nakupujeme chleba, ovčí sýr a filmy. I když si každý záběr rozmýšlím, dva filmy, které jsem si vzal z domova jsou proklatě málo. Než se stačíme najíst, přijíždějí další auta a autobusy s výletníky a na vrcholu je najednou lidí moc. Zamykáme kola a jdeme se rozhlédnout po okolí. Míjíme další rozpadající se stavení a po asi kilometru chůze se nám z okraje srázu nabízí další z úchvatných, byť zamlžených pohledů na sousední pohoří a hluboká údolí. Cestou zpět objevujeme
lyžařský vlek se sjezdovkou, možná, že jedinou v zemi. Dříve než
dojdeme ke kolům, míjí nás cyklista na špičkově vybaveném silničním
kole. Ani se nezastavuje, dívá se na stopky, objíždí vrchol a pokračuje
dolů. Začínáme chápat proč má Portugalsko tolik dobrých cyklistů.